Poprvé ve škole, poprvé s mou skupinkou, poprvé na kole, poprvé v baru a další jiná poprvé

Je půl 11 večer a já bych si nejraději lehla do postele a dívala se na seriál (je napínavý, stala se tam vražda). Ale můj smysl pro povinnosti mi nedá, a protože jsem se dva dny neozvala a zase se toho docela dost nakupilo, sedím u stolu, před sebou otevřený word a píšu. Snad jste rádi.

Ááá... snad se na bobečkovi starém, oprýskaném nezabiju.

 Posledně jsme končila pondělkem, teď vám shrnu další dva dny, které proběhly, tedy úterý (tiistai) a dnešní středu (keskivikko – neboli střed týdne). Musím říct, že se toho za ty dva dny dost událo, snad si vzpomenu na to důležité. Začnu asi školou. Ano, 1. 9. mi „začala“ škola. Je to trochu nezvyk, v ČR bych měla ještě 6 týdnů prázdnin. První 4 dny jsou ale tzv. orientační dny, kdy máme různé přednášky od rektora, různých skupin, poradkyň, abychom věděli, jak to na univerzitě chodí. Začalo to proslovem rektora (který mimochodem má hrozný přízvuk a pořád mlel jen o tom, jak je tato univerzita skvělá a v čem je první atd., klasické propagační kecy řekla bych.), poté k nám mluvila myslím koordinátorka pro zahraniční styk, která mluvila anglicky moc hezky a bylo to už zajímavější a přínosnější. Později jsme byli seznámeni se systémy, abychom si uměli registrovat předměty (naštěstí to není taková hrůza, ale nervy to byly, tak či tak), poté přednáška různých zájmových skupin. Že bych se připojila do debatního kroužku?

Úžasná, moderní a hlavně tichá knihovna s počítači

 Tento program byl od 14-17, ale jak člověk nebyl zvyklý sedět v přednáškovém sále a poslouchat, začalo už klasické první zívání, znudění a těšení se domů. K tomu ještě cesta tam a zpět pěšky, co vám budu povídat, byl to strááášně náročný den J Navíc já měla svůj první sraz se svou oficiální skupinkou už v 11. Tiia (finská tutorka) je moc milá, dále jsou tam 3 Němky (tak moc fajn a snažily se mluvit i mezi sebou anglicky, abych rozuměla) a poté 4 Francouzi, jejichž akcent a angličtina vůbec je těžko rozeznatelná, ale alespoň se snaží. I když většinu času mluvili mezi sebou francouzsky. Byli jsme spolu také na další prohlídce areálu univerzity a také na obědě.

Unikátní dřevěná stavba Lesnického institutu v Joensuu

 Z přednášek o škole mě asi nejvíce zaujalo, že si zakládají na akademické svobodě a zodpovědnosti studentů. Student si je holt strůjcem svého štěstí nebo neštěstí. Líbilo se mi, jak také stále zdůrazňovali, že není žádná hloupá otázka, ať se klidně ptáme na cokoli. Což teda jedna Asiatka využila, hezky zvedla ruku a zeptala se instruktora na finštinu, jestli by nemohl prezentaci vrátit na první slide, že si ho chce vyfotit, nutno říci, že tam nic důležitého nebylo, jen nějaký hezký obrázek. Bylo to vážně vtipné. Co je možná ještě zajímavé, že mají jiné známkování, mají čísla od 0-5, ale 0 znamená neuspěl, 5 je známka nejlepší, to je asi dobré vědět. Dostali jsme také první úkol, jupí, napsat 3 stránky textu (to už tak jupí není, ale pořád je to první úkol, takže je to vzrušující) o tomto orientačním týdnu, zhodnotit ho, dát jim zpětnou vazbu. 

Sob, nebo los? Každopádně hodně velký oproti jednomu z Francouzů, jinak je to v budově, kde se učí hlavně biologické předměty, je tam i vlk, medvěd, který je menší než sob!, atd...

 Večer na bytě potom začalo nervování, protože jsme se dali do registrování předmětů. Systém mají tak pitomý, že člověk nepozná, jestli se mu předměty překrývají. Navíc ve Finsku mají jiný způsob rozvrhu. Není to tak, že by jeden předmět byl ve stejný čas v určitý den, ale je třeba jednou ve středu, podruhé v pátek a trvá např. jen měsíc. Takže jsem si hezky ručně udělala kalendář a zapisovala všechna data jako blázen. Horší to bylo pro GN, které nefungovaly přihlašovací údaje. Naštěstí dnes se to spravilo. Původně bez zapsání jednoho předmětu, jsem měla končit někdy v listopadu, ale protože stejně letenku mám koupenou, dala jsem si na prosinec ještě předmět a možná si dám ještě něco, protože teď mi jedna učitelka odepsala, že jeden předmět není pro exchange studenty. To aby člověk ještě každému psal. Hlavně moc netušíme, kolik vlastně kreditů musíme mít. Bude to ještě sranda, ale jsme zodpovědné studentky, zjistíme, uvidíme a zajistíme. 

Hrála dobrá hudba

 Dnes (středa, druhý den školy) byl asi méně stresující. V 10 začínal tzv. Trh informaci, který byl totálně k ničemu! Naprostá ztráta času, nic jsme se nedozvěděli, jen dostali slevové poukázky na kafe a něco sladkého k tomu, propisku a tašku, to jedině pokládám za užitečné. Protože se nám nevyplatilo jít pěšky na byt, zůstali jsme ve městě a alespoň si ještě zařídily nějaké věci. Jako slevovou kartičku na bus, aby nás bus nestál 3,30, ale „jen“ 2,85 €. Myslím, že ve špatném počasí to využijeme. Akorát mě překvapilo, že paní nemluvily anglicky, když to bylo v informačním centru. Potom jsme šli jen tak zkusit místo, kde se pronajímají kola a taková náhoda se stala! Potkala jsem tam Němky ze své skupiny, které mi radostně oznámily, že je pro mě kolo! Protože Tiia den předem volala a už byla naštvaná z toho, jak pořád říkají, tomorrow, tomorrow (zítra), tak že si chce zarezervovat 4 kola. Akorát, že Němky na mě neměly číslo a Tiia mi nedala vědět. Ale naštěstí to fakt tak zrovna vyšlo, že jsme tam náhodou šly, takže můžu prohlásit, že mám kolo. Je sice dost ošklivé a první pocit z jízdy byl, že se na takovém kole asi zabiju. Brzdit totiž člověk musí pedály, což jsme si už dávno odvykla. Ach jo, kde je má Merida, s tou by se mi jezdilo L Ale co, hlavně, že kolo je a prý si ho můžu zkusit přijít vyměnit, ale až nějaká jiná kola budou. G+G bohužel takové štěstí neměly a kola stále nemají. Nabídla jsem jim ale prozatímní sdílení mého kola, že se budeme v jízdě střídat, takže zítra jdu stejně pěšky.

Piknik ve škole

Odpoledne se v kampusu konala velká sláva. Byl zde koncert, studenti si dělali piknik na trávě (překvapivě se zde alkohol na akademické půdě vůbec neřeší) a hlavně byli ve svých studentských overalech (jsou to kombinézy barevné podle fakult, na které si studenti přišívají odznaky, nosí je na význačných událostech a prý i na party, nemusí potom řešit šaty). Většinou ale vršek kombinézy zavazují kolem pasu, takže jsou vidět hlavně jen kalhoty. Jedna fakulta má sytě oranžové overaly, asi víte, jako kdo vypadají. V 6 hodin začínala soutěž – taková orientace po městě s úkoly, kde se přihlašovaly týmy, ty si měly vytvořit nějaké převleky a pokřik. Naše skupinka se také účastnila. Jmenovali jsme se myslím Tiia´s Moi moi (moi moi – čau čau), protože to je snad jediné slovo, které naše skupinka umí finsky. Některé týmy měly vážně skvělé masky. Studenti tohle opravdu žerou a skupin bylo přihlášených strašně moc. My měli jen nakreslené finské vlaječky na obličeji, 2 Francouzi si pomalovali obličej celý. Soutěže byly vážně vtipné, škoda, že z nich nemám fotky. Poté se dalo úplácet hodnotící studenty, aby dali více bodů, my měli vodku s džusem. Já osobně ji nepila, takže tohle mé poprvé nebylo, ale poprvé jsem byla v Alkoshopu. 

Takhle to tam nějak vypadá, nejlevnější vodka kolem 11€, ale určitě ne půllitrovka

 Kdo neví, tak ve Finsku je taková částečná prohibice kvůli boji proti alkoholismu. Myslím, že na veřejnosti je zakázáno pít úplně, alkohol s větším procentem (i víno) seženete jen ve specializovaných obchodech Alko, které navíc zavírají docela brzo. Vláda tak chce podpořit spíše pití piva než něčeho tvrdšího. Také ceny jsou za alkohol hodně vysoké, mnoho Finů poté podniká výlety do Ruska nebo Estonska, na moři nemusí platit daně. Není také nic neobvyklého, že po vás chtějí doklad totožnosti, když vstupujete do baru. 

Tyrkysové overaly s výšivkami a kostýmy

 

Zelené overaly má Filosofická ( tam teď studuji) nebo také lesnická fakulta... A jo, byl tam i skákací hrad pro vysokoškoláky

Před posledním úkolem jsme šli do baru. Mně byla strašná zima. A to je teprve září! Měla jsem chuť spíše na čaj než na něco alkoholického, ale nechtěla jsem kazit partu a byla zrovna happy hour na cidera, tak jsem si dala toho. Francouzi si dali za stejnou cenu 2,5 € pivo a stěžovali si, že je to stejně pořád drahé, to Tiia namítala, že ne, že tahle cena je na pivo v baru ve Finsku malá. Já se poté rozhodla už jet domů, protože se stmívalo, bylo po půl 9, navíc to měla být má první cesta na kole a já se jí docela bála. Protože kola tady jsou vážně jiná, zvláště to mé staré. Ale obávala jsem se zbytečně, cestu domů jsem si fakt užila. Na chodnících už skoro nikdo nebyl, takže jsem mohla jet rychle, nemusela jsem se bát, že budu muset náhle zabrzdit. Jedna Němka právě kvůli jiným brzdám už měla srážku s jiným cyklistou. Navíc mi byla zima, tak jsem se chtěla zahřát. Byla to paráda, byla potom už docela tma, ale cesty jsou tady dobře osvětlené. Bylo mi i teplej, než kdybych šla pěšky, ale hlavně to byla rychlovka do 15-20 min jsem byla na ubytování. Už se těším, až na něm zase pojedu, protože zítra asi půjdu tam i zpět pěšky. 

Kdo chodí do českých sports barů? Máme tuhle vychytávku na upozornění, kdy je hotové jídlo? Začne to vibrovat, svítit a pískat a víte, že je jídlo hotovo. V Německu tohle znají.

No, nic, blíží se půlnoc, ještě musím přidat nějaké fotky, aby, vás to množství textu moc neunudilo. Tak snad se bude článek, dnes docela dlouhý, líbit. 

Hyvää iltaa

Lenka