Cestovní horečka stoupá aneb balíme a za chvíli letíme

2 dny do odletu

Tak právě sedím ve vlaku mířícího z mého domova do Prahy, odkud za dva dny poletím do Finska. Neskutečné, že je to už tady, jak to mohlo tak rychle utéct? To bylo plánů, co všechno o prázdninách stihnu, jak se chci do Finska pořádně připravit…no a skutek tak trochu utek. Ale co, však ono to nějak dopadne.

Mám za sebou už pár loučení, před necelou hodinkou to bylo s mou tetou, prarodiči a rodiči. Musím říct, že jsem byla poslední dny až docela klidná, že se mi možná až tak moc stýskat nebude, že to jsou přece „jen“ 4 měsíce, naše za tři týdny uvidím v Helsinkách a v dnešní době skypu… Ale dolehlo to na mě. Už když jsem si dobalila kufr a zavřela jsem skříň, tak jsem měla slzy v očích a koukala se všude možně po domě, abych si to tam zapamatovala, však to všechno 4 měsíce neuvidím. Druhá vlna přišla, když jsem nastoupila do auta a já si najednou uvědomila, doprčic fakt je to tady. Petrovice a celou ČR vidím naposledy. Domů se vrátím až na Vánoce. Člověk si začne vážit a domova a stýskat si po něm, až o něj má přijít. Já naštěstí jen dočasně. 

Poté následovalo loučení s babičkou, dědou, tetou, dokonce se mi podařilo rozplakat i tetu, která sama říkala, že jsem přece už zkušená s cestováním, že to zvládnu. Mí milí, zlatí rodičové mě odprovodili až na peron (ještěže tak, ten kufr je pěkně velký, tudíž pěkně těžkých, přes 23 kg). A loučení s nimi proběhlo ve spěchu, protože dveře, kterými jsem měla nastupovat nefungovaly, takže jsem dobíhala k jiným a vlak moc dlouho ve stanici nestojí, takže nebylo čas na srdceryvné loučení, navíc se s nimi naštěstí uvidím za tři týdny, ale slzičky samozřejmě byly. 

 

Myšlenka na kufr mě ale přivádí k balení. Toho jsem se obávala jako čert kříže, ale nakonec to bylo strašně v pohodě. Den předem jsem si nachystala na postel, co si chci všechno vzít, další den jen doplnila a začala skládat do kufru a voila zbylo mi spoustu volného místa. Ano, musím tam ještě nabalit věci z Prahy, ale těch není tak moc, alespoň doufám. S věcmi z domova to mělo 17kg, takže ještě 5 kg můžu naložit, jupí. Už mám plány, že pokud budu mít fakt místo, tak si vezmu s sebou i nějaké jídlo, např. arašídové máslo , ovesné vločky a domácí marmeládu od sestřičky. Ale uvidíme. 

Při balení jsem měla dobrou náladu a ze srandy si oblékla čepici, až jsem se těšila na dobu, kdy si ji vezmu na sebe. Také jsem řešila velké dilema: vzít si lyžařskou bundu, která vítězí praktičností, nebo si vzít péřový bundo-kabát, který vyniká estetičností a asi i zateplením. Mé ženské já mi napovídalo vzít si kabát, však to na tom kole nějak zvládnu, ne? Mé racionální já vzalo kabát na sebe a šlo vytáhnout kolo a zkusit se na něj posadit a ono to šlo! Kabát má výhodu, že má zip s dvěma zapínáčky, ten spodní se dá tedy rozepnout a hned se sedí i na kole pohodlně. Nebudu zapírat, že jsem nebyla hodně ráda, že nechám starou, velkou lyžařskou bundu doma. Tak doufám, že nebudu litovat.

Doma jsem si dala před odjezdem kávičku a kousek rozlučkového dortu – borůvkového cheesecake. Musím se pochválit, že byl fakt moc dobrý! A byl to vlastně můj vlastní recept. Podarovala jsem jím 4 kamarádky na rozloučenou a já sama ho pekla jako poslední věc doma (o mé lásce k pečení se jistě dozvíte později, skandinávská kuchyně těš se na mě!).

Nervozita sice stoupá a na zítřek toho mám naplánováno ještě celkem dost, další dvě rozlučky, nákupy, lékárna, dvojité balení, protože musím zabalit všechny věci z koleje a uklidit tam, zajít si ke zpovědi (kdyby náhodou, navíc tam asi moc katolických kostelů nebude).

Další článek bude první finský, už se na něj těším, bude to také doba, kdy zpřístupním blog ostatním. Už vidím ty miliony nedočkavých lidí, jak netrpělivě čekají, kdy už to bude. Jinak jsem dodržela slib, že další článek budu psát, až si zopakuji všech 5 lekcí, což se stalo, ale dala jsem si pěkně načas. Bohužel žádnou další lekci jsem nestihla. A stejně mám pocit, že ta slovíčka zase nepamatuji. 

Dnešní lekce finštiny bude z páté lekce, která je o jídle (jedna z nejužitečnějších lekcí): 

Appelsini – pomeranč

Omena – jablko

Sokeri – cukr

Tomaatti – rajče

Valintamyymälä – samoobsluha (to si nemůžu zapamatovat)

A to bude pro dnešek vše, další článek už z Finska, snad tedy bude brzo internetové připojení.

Lenka