Tervetuola = první článek z Finska: poslední zařizování v ČR, stresující vážení a přebalování, let do Joensuu, první noc

Uff… je toho tolik, co bych chtěla napsat a sdělit vám. Je to asi 44 hodin, co už jsem v Joensuu, což je celkem dost, aby člověk nabyl nových zážitků a zkušeností. Mám momentálně v hlavě spoustu nápadů, o čem psát, až si říkám, aby vás to vůbec bavilo. Ale co, kdo bude chtít, číst bude, kdo ne, tak si třeba prohlédne jen fotky. 

Půl jedné ráno

Asi začnu úplně od začátku, hezky polopatě, pokud mě znáte, víte, že si potrpím na pořádku věcí. Poslední článek byl psán ve vlaku mířícího do Prahy, poté zbývaly ještě necelé dva dny tam, než jsem ve čtvrtek večer nastoupila do letadla. Za ty dva dny jsem ještě potřebovala stihnout pár věcí před odjezdem, hlavně nakupování posledních věcí. Protože jsem se bála, že je ve Finsku draho, nakoupila jsem si hlavně drogerii, léky a byla jsem v mém oblíbeném Lidlu pro další potřeby na kolo. Dokupovala jsem si světla na kolo, k tomu přihodila ještě malou pumpičku, zrovna to vyšlo, že tento týden byl cyklistický týden. Byla jsem tam hned dvakrát, ve středu v Praze a před tím v pondělí na 7 ráno v Karviné, abych měla jistotu, že na mě zbude funkční prádlo. Když jsem tam ale byla, nezůstala jsem jen u toho, nakonec jsem si ještě koupila tachometr a teplejší rukavice na kolo. Teď už schází to kolo. Můžu prozradit, že v momentální situaci je to dost blbé a kolo ještě nemám, v Joensuu kola pronajímá jedna společnost a té kola došla. Snad příští týden bude situace lepší. Protože do školy a středu města to mám asi 5 km, což je něco kolem hodinky chůze, a autobus stojí 3, 30 €, což je safra hodně!

  Odpoledne jsem začala balit na koleji, poté se zašla rozloučit s bratrem a půjčit si od něho váhu, což byla hodně chytré. Akorát mé nervy byly na konci sil, když po prvním vážení měl kufr 27 kg (do letadla můžu jen 23 kg) a to tam ani nebyla ta Becherovka, co mi bratr dal na cestu. Začaly stresy, co mám tedy vybalit a nechat v ČR. Naštěstí příruční může mít 8 kg, tak jsem začala strkat do baťohu samé těžké, ale malé věci. Nakonec po asi 10 váženích ukazovala váha povolenou hmotnost. Ach jo, já si říkala při psaní minulého článku, ať neříkám hop, dokud nepřeskočím. Každopádně na letišti kufr vážil 23,1, což jsem si říkala, že bych v nejhorším ukecala, ale paní neprohodila ani jednu poznámku. Má spolužačka měla dokonce kufr těžký 24,1 kg a také nic. To jsem byla až na sebe naštvaná, že jsem si mohla taky toho nabalit více. Ach jo, když si vzpomenu na třeba takovou domácí marmeládu od sestry! Nebo mě mrzí, že mi brácha koupil Becherovku a já ji nemohla vzít. Nejsem ráda, když dostanu dárek a vůbec ho nevyužiji. Tak si ji vypijeme po mém příjezdu, však bude co slavit, můj příjezd a snad v té době i narození synovce.

Selfie na rozloučenou s výhledem z 18. patra

V odletový den ve čtvrtek jsme s přítelem přestěhovali krabice a spoustu dalších věcí k němu do pokoje, bydlí naštěstí na stejné koleji, takže stačilo pár jízd výtahem a bylo to. Tyhle věci na mě hezky počkají. Poté jsem se vystěhovala z koleje a šli jsme na poslední společný oběd. Co vám budu povídat, snažili jsme se spolu zažít každičkou poslední sekundu.

Asi dvě hodiny před odletem jsme byli už na letišti a hodinku se loučili. Nebojte, tohle nebudu popisovat, ani nechci. Řeknu jen takovou milou věc, byla jsem uplakaná a měla rudé oči a paní u pasové kontroly byla hrozně soucitná a prohodila: „Tak nikam nejezděte, když nechcete.“ A smutně se usmála. Bohužel jsem moc nebyla ve stavu ji odpovědět.  Před gatem jsem ještě uskutečnila poslední rozlučkové telefonáty a hurá na palubu.

Naprosto hrozná fotka, kde to nesluší snad nikomu (únava a opuchlé oči), ale je to naše první finská a společná, takže se holkám omlouvám.

Do Joensuu jsme odletěly 3 spolužačky, já a dvě Gabriely, jedné se snažím říkám Gábi, druhé Gabča, ale stejně to nepomáhá. Gábi se povedlo, abychom dostaly nové palubní lístky a seděly pohromadě, skvělý nápad Gábi! Takže jsme si mohly ty dvě hodinky povídat. I přesto, že jsme všechny prvně vypadaly, že toho litujeme, že tam vůbec jedeme, jsme si moc příjemně pokecaly a navnadily na náš pobyt tady. A žádné slzy už netekly. Cesta utekla jakoby nic. Protože jsme letěly relativně krátkou dobu a Finnair je spíše levnější cestovní společnost, bylo zdarma jen pití a to ještě jen voda, čaj, káva nebo borůvkový džus. Já se rozhodla zkusit džus, protože borůvkový jsem snad ještě neměla, navíc borůvky mi připadaly hodně skandinávské. Vážně chutnal skvěle borůvkově, byl sice hodně sladký, ale borůvky tam byl cítit jako nic. Líbilo se mi také, že letušky mluvily finsky a vítaly nás slovíčkem „tervetuola“.

Tak snad ochutnáme burger ze sobího masa, letiště Helsinki

V Helsinkách byl přestup naprosto v pohodě. Musely jsme si posunout čas o hodinku dopředu, takže není divu, že tam o půl 11 už moc lidí nebylo. Za hodinku nám letělo tentokrát menší roztomilé letadýlko do Joensuu. To už jsme ale byly unavené, takže jsme moc nekecaly, ale spíše spaly. Za hodinku jsme vystupovaly v Joensuu, kde jsem měla takový milý pocit z toho, jak je to letiště malinkaté. 

Letadýlko, které nás vzalo do Joensuu

Joensuu je město, které má kolem 70 tisíc obyvatel, takže o něco méně než Karviná, umíte si představit letiště v Karviné? Ale ve Finsku má každé takhle větší město letiště, protože vzdálenosti jsou mezi městy o hodně větší a je lepší a rychlejší cestovat letadlem. 

V hale jsme naštěstí hned našli tutora od holek – Samuli – bez kterého si to neumím moc představit. Je neuvěřitelně hodný, že nás přijel o půl jedné ráno vyzvednout na letiště, měl taky naše klíče od bytu a tzv. survival packages – krabice s povlečením, základním nádobím, ručníkem, kterou jsme si objednali od univerzity. Bohužel to se ukázalo být málo, protože povlečení jsme sice měli (já takové obyč zelené, trochu roztržené), ale peřiny a polštář v bytě nebyly. Takže první noc byla strávená prvně pod povlečením od peřiny, když jsem se nad ránem vzbudila, protože mi byla zima, oblékla jsem si svetr, ponožky a přikryla se zimním kabátem a už mi bylo teplo. Moc jsme toho nenaspaly, já konkrétně nemohla usnout a vstávala jsem v 8, protože jsme chtěly v devět vyrážet do města, jak byla před námi spoustu zařizování. 

Ale o zařizování bude další článek. Asi se na psaní vrhnu hned. To by mě zajímalo, jestli tenhle blog budou vážně lidi číst. Umím se rozepsat, někdy až moc. Ale snad to nějaké fotky zachrání. Příště jich bude více.

Lenka