Z deníčku upsané holky XIII: Všechno krásné někdy končí

Hei, 

tak už zbývá vážně jen chvilička a budu v mé krásné České republice. Těším se? Moc! Je mi smutno, že odjíždím? Trochu jo.  Před asi dvěma třemi týdny u mě nastal zlom a začala jsem se strašně těšit domů. Asi tomu ppomohly blížící se Vánoce, ale hlavně blížící se datum příjezdu do ČR. Tenhle silný pocit propukl ještě před Laponskem a tam to pokračovalo. Sice jsem se snažila si Laponsko užít, ale převládal silný pocit stýskání si po domově. Ale já sem za něj byla z části ráda , protože už bylo načase, abych se těšila domů více. V posledních dnech se to ale uklidnilo, tento pocit už není tak intenzivní. Pořád se těším domů a nechtěla bych tady zůstávat déle, ale uvědumuji si, že některé věci tady byly moc fajn, bude se mi po nich třeba i stýskat. Zažila jsem tady spoustu nových krásných zážitků a určitě si přivezu domů spoustu vzpomínek. Díky psaní si blogu si je budu moci za pár let i připomenout. 

Už od neděle téměř sbalená. Sice to vypadá, že mám ještě místo v kufru, ale ještě mi tam chybí dát pár věcí. Malý kufr je zase plný dárků :D Snad mi ty čokolády nezabaví.

Poslední týden také probíhaly různé akce, které souvisely s loučením a já pořád nemůžu uvěřit, jak ten čas strašně rychle utíká. Věřili byste, že je to už 109 dnů, co jsem tady ve Finsku? Protože já ne! Ale bych své zážitky nezapomněla a podělila se se svými zážitky z posledních dnů i vám, napíšu ještě pár řádků. Potom už ode mě budete mít pokoj :-) Tedy alespoň, co se blogového světa týče. Zato doma vám to vynahradím osobně!

Ještě před Laponskem jsme se scházeli s jednou tutorskou skupinou (ke které jsem se tak trochu od začátku vtěrkla). Účast byla hojná, myslím, že krom jedné holky všichni včetně finského tutora. Šli jsme na bowling (na kterém jsem tady byla 4x, což jsem snad ani v Česku nebyla za celý svůj život, ale můžete hádat, jestli mi to opět tak "šlo" jako vždycky). Poté na pizzu, kde si člově mohl vybrat ingredience. Sice to nebylo na dlouho, ale bylo fajn se potkat a pokecat i s někým jiným než obvykle.

Banánové lívance s tvarohem, to jen abych vám zase rozdráždila chutě

Před Laponskem se ještě stala jedna věc, na kterou budu mít milou vzpomínku. V hudebce jsme probírali finskou polku a učitel nás ji učil tančit. Mně to ale nedalo a po tančení jsem prohodila, že původně je polka z Česka a tančí se trochu jinak. Učitel mě tedy vyzval, ať ji zatančím, to sjem už zčervenala, ale šla jsem do toho. Dala jsem ruce do postavení, že jako někoho držím a tančila v zimních botách polku na finskou hudbu. Učitel se chvíli díval, potom mě vzal do postavení a začal polku tančit se mnou! Všichni se začali smát, já zčervenala ještě více, ale překvapivě nám to šlo a po chvilce jsme sklidili úspěch potleskem. Takže jsem si zatančila polku ve Finsku rovnou dvakrát, nejen s Japoncem, ale i s finským učitelem.

Vztahy s učiteli jsou tady vážně jiné. Třeba minulý pátek nás jedna učitelka pozvala k sobě domů, abychom viděli, jak vypadá finský dům uvnitř. V plánu bylo pečení finského sladkého pečiva - pully. Je to kynutá houska se skořicí, kardamonem a někdy i rozinkami. K tomu se svým amnželem nachystali i karelijský páj (žitná houstička s rýžovou náplní, která mně na začátku mého pobytu ve Finsku neoslovila, teď mi ale chutná) s máslovo-vajíčkovou pomazánkou. Dále na stole byla i vánoční šunka, sýr, salám a chleba k tomu. Protože to byl vánoční večírek, měli jsme skoro všichni santaclausovské čepičky a popíjeli jsme typický vánoční finský nápoj glögi. Nejsem si jistá, jestli jsem o něm už psala. Asi jo, ale opakování je matka moudrosti, jak říká často můj taťka. Takže glögi je horký nápoj, který se pije o Vánocích. Chutná podobně jako svařený džus s vánočním kořením, má červenou barvu, je většinou hodně sladký. Původně je nealkoholický, ale i samotná učitelka nám nabízela vodku nebo whisky, kterou si do ěnj máme nalít. Už vám učitel nabízel alkohol? Navíc u sebe doma?

Pečení finské sladké housky = pulla / příprava vánočního nápoje glögi

Jídla bylo spoustu, pully se povedly a celý večer byl strašně krásný. Eija nám ukázala i svou saunu dole v suterénu, bylo také hezké jak si nás se svým manželem i hodně fotili na pamtáku. Dvě Japonky nám také udělaly lekce origami a já na druhý pokus udělala docela povedené kimono. Jedna Japonka mi i jejich znaky napsala mé jméno a další věci. K Eiji jsme přišli někdy po 5. hodině, kolem půl 9 všichni začali odcházet. Posledním lidem ale bylo blbé odcházet, když ji tam zlstal nepořádek po více než 20 lidech, tak nás asi 6 zůstalo pomáhat uklízet. Po uklízení jsme si ale ještě sedli a povídali. Já s Gábi jsme si hlavně povídali s jejím manželem Skotem, protože ten asi 2-3 roky učil angličtinu v Praze přímo na naší fakultě. Dělali jsme si srandu z jedné budovy, jak musel učit někde ve sklepě  a já přesně věděla, kterou učebnu myslí. Také nám povídal o muzeu Járy Cimrmanna, byla jsem překvapená, že o něm ví! Jak mluvil o Praze tak hezky, pocítila jsem jakoby hrdost na naše hlavní město a jen souhlasila, že je vážně Praha hezká. Opět jsem se utvrdila, že se těším na návrat do naší zemičky.

Jedna z nejhezčích vzpomínek na závěr

Každopádně, jak jsme si tak hezky povídali, zůstali jsme tam až do 11! Takže celkem 6 hodin, ale oba vypadali, že jsou rádi, že jejich dům, alespoň na chvíli ožil. My jsme tak měli příležitost se podívat, jak může vypadat starší finský domeček a hlavně se rozloučit. Protože s většinou studentů učitelství to bylo naposledy, co jsme se viděli. Myslím, že většina z těchto lidí byla opravdu moc fajn, až mi bylo líto, že jsem je nepoznala více i mimo školu. Po cestě domů jsem měla strašně příjemý pocit u srdce, že se večer vydařil. Bylo mi jen líto, že tohle u nás asi nezažiju. Ale slíbila jsem si, že bych chtěla mít se svými budoucími studenty taky takový dobrý vztah, akorát s menšími to bude o něčem jiném. Až si člověk říká, že se staršími toho člověk může prožít více.

Cca 2/3 naší učitelské grupy. Budou z nás skvělí učitelé, co říkáte?

V sobotu byla další nádherná akce. Měli jsme totiž konečně se sborem velký koncert, jen náš! S příznačným názvem Sníh, stejně jako se jmenuje nejnovější CD, které jsem si koupila, ale protože nemám CD romku, tak musím počkat na doma. Ale doufám, že projde, že si pustíme při rozbalování dárečku finskou vánoční hudbu :-)

Kolem oběda byla tří hodinová zkouška ve stoje, takže nás všechny bolely nohy a v kříži, ale adrenalin z kocertu nás potom vyburcoval k moc pěknému výkonu myslím. I Helena (sbormistryně a učitelka na hudebku, ta supr čupr ženská, o které jsem už jistě psala) po koncertu říkala, že ještě týden před koncertem si říkala, že to nemůže dopadnou dobře a že jsme ji zase překvapili, že lidi jí říkali, jak jsme je dojali apod. Ach, kde jsou ty krásné doby s Permoníkem, kdy byl člověk schopný člověk vzbudit v lidech siilné emoce svou hudbou. Lidi ze sboru pódium i krásně nazdobili, takže koncert se vážně moc povedl. Po koncertu jsme ještě měli i vánoční večírek. kdo chtěl, měl přinést dárek, dostala jsem postavičku vánočního skřítka, já darovala někomu razítko na cukroví v podobě tučňáka. tedy, vlastně Santa byl ten, kdo nám dal dárky! Bylo to poprvé v mém životě a i naposledy, co jsem dostala dárek od Santa Clause, já raději toho Ježíška.

Kdo mě najde? Dala bych nápovědu, to by bylo potom ale moc jednoduché. Všimněte si také těch vloček před modrým pozadí, to vše je práce lidí ze sboru. A ty lucerničky si asi pořídím domů!

Helena byla na večírku také, odcházela ale dříve, tak jsme za ní šli - my zahraniční studenti - a poděkovali jí. Ale to ona děkovala nám a řekla, že je na nás hrdá a potom jsme se všichni objali. Jo, po takových zážitcích je těžší odjet. Obejmout s učitelkou z vysoké, ještě s tak skvělým člověkem!

Přeskočím k dalšímu pěknému zážitku a to dnešnímu psoezení u nás na bytě s Japonkou a Španělkou. Bylo to moc příjemné a člověk si říká, že je mi možná líto, že se s nimi nezačal mimo školu bavit dříve, to platí o o některých lidech ze sboru. Gábi pro ně připravila pudink, já experimentovala a upekla jsem totálně bezreceptovou vánočku z kynutého těsta. Měla jsem totiž ještě mouku, vajíčka, perníkové koření a glögi (které jsem použila místo mléka), tak z toho vzniklo kynuté těsto a mě nenapadlo nic lepšího než si zkusit uplést vánočku ze šesti pramenů, abych si to předcvičila na Vánoce a povedlo se! Jinak jsem se Španělce přiznala, že jsem se učila 7 let španělštinu, ale že už nic moc neumím. Hned mě z ní začala zkoušet a chtěla, ať ji něco řeknu a překvapivě něco jsem byla i po 4 letech totálního nemluvení schopná říct! Opět jsem se utvrdila ale v tom, jak člověk zapomíná a jsem motivovaná se do španělštiny znovu pustit! Teď je mi moc líto, že jsem envyužila možnosti chodit zde v Joensuu na tzv. Španělské kafe, kdy rodilí mluvčí s tebou mluví španělsky, aby se to člověk naučil.

Má první vánočka ze šesti pramenů, těsto kynuté perníkové aneb co dům dal, totální experiment. Akorát jsem ji zapomněla pomazat vajíčkem.

Zítra mě čeká poslední den v Joensuu. Ve čtvrtek totiž už letíme ve 12 do Helsinek a před 7 bychom ěmli přístávat v Praze. Takže zítra ráno vstávám, bych vyprala povlečení a ručníky, musíme také uklidit byt, vrátit kolo, vrátit nádobí, povlečení a další a do toho je ještě mini koncertík sboru na univerzitě. Takže bych měla jít spát.

Před tím jen ještě jednou chci shrnout, po čem se mi bude hlavně stýskat a co se mi na erasmu nejvíce líbilo. Patří mezi ně i materiální věci jako velký byt, pokoj sama pro sebe, trouba, Fazer čokolády, obědy ve školní jídelně. Dále se mi ale moc líbilo jezdit na kole, jo, slyšíte dobře, sice jezdit do kopce s kolem bez převodu není nic extra, ale bylo super být tak často na čerstvém vzduchu. Vůbec ten klid v Joensuu a blízkost k přírodě byla příjemná změna po Praze. Stýskat se mi bude určitě po lidech, hlavně některých učitelích, a vůbec celkově jinému přístupu od univerzity. Tady mám pocit, že jim záleží na jejich studentech a chtějí případné problémy řešit. U nás je to jen byrokracie. Nepodepsal jsi papír? Smůla. Dobře, není to u nás zase tak černé, ale určitě se mi v Praze nestalo, že bych se objala s učitelkou a bylo mi vážně líto, že mě už nebude učit. Nebo že by mě pozvala učitelka domů. Bylo i strašně fajn potkávat lidi jiných kultur a ptát se jich na všetečné otázky, jako jak často jíte sushi? :D Opravdu jsem si hodně rozšířila obzory a je fajn mít kontakty po celém světě. Kdo ví, třeba někdy využiji jejich pohostinnosti nebo je já provedu po Praze. Samozřejmě bylo super, že jsme se podívali i do finských základních škol a viděli i praxi, když se o finském vzdělání tak moc mluví. I když jsem toho moc nevyzkoumaly a spíše se upevnily v tom, že hodně záleží na přístupu seshora.

Vánoční dáreček od Santy a mnou poskládané kimono z papíru

Na co se ale těším domů? Na delší sluneční svit! Na české ceny, na to, že budu skoro všem rozumět a popisky jídel v obchodě budou srozumitelné, na městkou hromadnou dopravu, která jezdí v Praze často, na otvírací dobu obchodů, na knedlo-vepřo-zelo, na Vánoce a pečení cukroví. Na nakupování dárků a obdarovávání ostatních. Na to, že nebudu ode všech tak daleko. Na to, že uvidím spoustu mě milých osob osobně a nejen přes skype. Na nového synovce, na "starého" synovce a neteř, na rodiče, sestru a zbytek rodiny, na společné prožití Vánočních svátků. Na.... mého Kubíčka a začátek nové etapy našeho vztahu. 

Zase jsem se strašně rozepsala, to jsem ani neměla v plánu. Ale snad si počtete, jak říkám, je tohle buď poslední, nebo předposlední článek., zcela určitě ale poslední z Finska. Jupí!

Takže se s vámi ještě rozloučím finsky: moikä!

Lenka